Lodě

Teď, kdy máme za sebou září a blíží se definitivní konec lodní sezony, nás po snad mírné zimě čeká již jen vlahé jaro a teplé léto. Pro letecké modeláře to znamená blankyt oblohy, autaře rozpálený asfalt nebo prach terénní tratě a pro lodní nadšence romantické vlnky nějaké té louže. Co ale pokud se něco při vyvrcholení našeho koníčka zvrtne? Letadlo si to namíří šturcku do země, auto udělá pár přemetů a loď s několika bublinkami mizí pod hladinou. Pilot pokud zrovna neskončil ve dvoumetrové kukuřici a zrovna tak řidič čtyřkolového přibližovala, vezmou přepravku na ovoce, posbírají zbytky a jdou řešit s přihlížejícími kamarády co dál. No ale co s tou tmavou a studenou hlubinou? Pokud ovšem nejezdíte ve vaně, bazénu vedle vámi obývané pastoušky či v polévkovém talíři. Abyste nemuseli shánět potápěče, nebo sami museli do té studené špíny vlézt, pokusím se dát pár rad a návodů, jak se této nepříjemné situaci vyhnout.

Kdo se zajímá o historii polského námořnictva bude znát prvé jméno. Kdo staví makety lodí a nejezdí jen doma za chalupou
na kačáku, ale občas vyrazí i do světa, mohl by znát to druhé jméno. Já jsem se na mezinárodních závodech v Polsku nejdříve
seznámil s Wojcechem , pak s jednou velkou lodí a když jsem se rozhodl o ní napsat, tak konečně i panem Poincem (obrazně).

Ono nezáleží až tak na názvu, ale na tom aby to fungovalo…To jsem si před pěti měsíci myslel, když jsem hodnotil pohon do připravované stavby remorkéru pro TT - Pawlina. Na fórech se různí reakce na pohony od Graupnera (2335), ale je to asi jako svatba - půlka pomluví a půlka pochválí. Proto jsem rozhodl přistoupit k vlastnímu návrhu dýz (jejichž předlohou byl právě onen Schottle drive od Graupnera) a jejich výrobě.

Po delší odmlce a mé neschopnosti si udělat čas na modelařinu, rozhodnul jsem se postavit malý doplněk na Brakeho, kterého jsem popisoval v článku z 3.8. 2006 . Po surfování jsem náhodou našel fotku žlutého jeřábu a má myšlenka si podobný udělat, byla na světě.

Každý stavitel modelů historických plachetnic potřebuje spoustu drátěných oček. Jsou zapuštěna ve dřevě a kouká z nich jenom "kruh" (případně s navlečeným volným kroužkem), ke kterému se vážou lana. Výrobci stavebnic ale často dodají očka nemodelově velká a téměř vždy je jich málo. U mého Granada byla velikost v pořádku, ale dodanou stovku jsem vyčerpal, aniž jsem vlastně začal stavět. Proto jsem se rozhodl zbývajících pár set oček vyrobit. (Pokusil jsem se je nejdřív zbaběle koupit, ale místo drátu 0.4mm byla z 0.6ky, a to je pořádný rozdíl.)

K nejpěknějším akcím na soutěžích a setkáních lodních modelářů patří noční jízdy. Jak romanticky působí barevná světélka na klidné vodní hladině pod hvězdným nebem. Nikdy si tuto podívanou nenechám ujít. Pro některé maketáře a většinu laické veřejnosti je to vskutku něco neobvyklého, ale občas se jako zastánce přesné stavby modelů lodí musím pozastavit nad tím, jak málo modelářů pravidla určující správné použití světel a znaků na lodi zná a respektuje. Často je vidět lodní modely svítící jako vánoční stromeček. Není divu, pokud vím, nevyšel v posledních letech žádný článek zabývající se touto tématikou. Na rozdíl od mnoha článků na téma konstrukce různých spínačů osvětlení od nejjednodušších až po ten programovatelný s osmi funkcemi.

Stokrát ověřená pravda říká, že každý geniální nápad je ve své podstatě velmi jednoduchý. Stejně tak to lze říci o napínácích stěhů, kterých jsem si všiml na Frantově plachetnici. Jejich výroba je tak jednoducá a levná, že by vpodstatě stačilo zveřejnit jen obrázky. Dohromady není o čem psát a vyrobit si je dokáže opravdu snad každý plachetničkář.

Hrubá stavba trupu je hotová a tak jsem se rozhodl zalepit do trupu hřídele, kormidla, a protože jsem hodlal udělat vodní chlazení, tak i jeho výstupy. Začal jsem chladícími otvory. Stejně jako originál, tak i můj koráb je má na zádi. Podle plánu jsem vyměřil jejich polohu a nahrubo vyvrtal otvory. Poté jsem jehlovým pilníkem přesně dopiloval dírky na požadovaný průměr.

Ve svých mladých letech jsem stavěl modely lodí. Tou poslední, jestli si dobře vzpomínám, byla motorová jachta XENIE. Po zhruba dvaceti letech jsem uklízel ve skříni a objevil svoje staré zapomenuté plány. Ani jednu z lodí jsem však nenašel a proto jsem se rozhodl zopakovat si XENII. Po pěti týdnech byla hotová (je to na ní vidět, žádná sláva). Je stavěná celá z balsy, kitovaná, broušená a stříkaná sprejovou barvou. Motorek 400 na 2 ploché baterie, bez RC.

Jedná se o loď holandské celní služby. Plán a článek o ní vyšel v časopise Lodní modelář. V té době jsem se právě díval po nějaké nové lodi pro stavbu a Zeearend se mi zalíbil na první pohled - moderní rysy, elegantní vzhled. Bylo tedy rozhodnuto. Ještě jsem sehnal nějaké fotky a články na internetu a začal promýšlet postup stavby, materiál... Jakmile počáteční posedlost opadla, zjistil jsem, že jsem si nevybral lehké sousto - právě ony moderní křivky a geometrické patvary se později ukázaly velmi obtížnými, neboť třeba na nástavbách prakticky není jediný pravý úhel, jen samé lomení a atypické úhly. To mě ale neodradilo, budu se s tím muset poprat - je to daň za krásu .

Po dokončení mého Springera Pharaun Mizrym jsem se pustil do stavby tlačné vany. Z debaty na fóru jsem určil rozměry na zhruba 900x300x150mm, což velikostně odpovídá měřítku mé lodi a zvolené epoše a hlavně šířce kufru auta.

Tento příspěvek je pojat trochu netradičně - od konce. Dnešní den skončil opravdu dobře. Co víc si přát. Syna jsem uložil do postele se slibem, který by potěšil každého modeláře, zvláště toho začínajícího a já začal přemýšlet o dnešním „zážitku“. Počasí bylo nádherné, svěží větřík, setkání se stejně postiženými lidmi (modeláři), jedna utopená loď, nohy studené jak rampouch a třaslavé ruce, že jsem nebyl schopen udělat kloudně žádnou fotku. Jak jsem řekl, počasí nádherné, přímo vybízející ke koupání. To jsem nevěděl, že to vezmu doslovně.

Po letošním prvním soutěžním setkání lodních modelářů v Mostě na zimním tug towingu, jsem Monako II „odtáhnul“ do domácí loděnice Monako k revizi a dalším drobným dodělávkám. Během doby, kdy zasychala lepidla a barva na Westbourne, jsem na Monako II. zavěsil podél boků odrazové pneumatiky. Charakteristický prvek většiny remorkérů.

Vše začalo celkem nevině. Ke konci prázdnin v roce 2007 při služební cestě mě kolega z práce požádal o zakoupení nějaké součástky na jeho letadélko. Popsal mě, jak se dostanu do prodejny v Krpolu. Po vstoupení do dveří jsem zůstal paf. Prostě jsem se vrátil do dětství. Pro vysvětlení, naposledy jsem v modelářské prodejně stál v roce 1985 na ulici Kozí v Brně. Pamětníci si určitě vzpomínají na velikost a sortiment. Neodolal jsem a koupil model hasičského člunu. Začal jsem pátrat na netu co a jak.

Při stavbě svého nového remorkéru jsem řesil, jak jednoduše vyrobit protiskluzovou palubu. Výroba laminatové paluby do negativní formy se mi nedařila, proto jsem zvolil alternativní způsob. Na laminátovou palubu jsem nalepil herkulesem předem prolakovaný toaletní papír s vhodným vzorkem.