Těžký křižník USS San Francisco

Již dlouhá léta se zajímám o historické válečné lodě a jejich modely. Můj velký koníček odstartoval na počátku 90. let minulého století, kdy jsem ještě jako kluk hltal čtivé publikace Miloše Hubáčka pojednávající o námořních bojích v Pacifiku během 2. světové války. Kromě řady dalších plavidel si mou zvláštní oblibu získaly americké těžké křižníky třídy New Orleans. Sedm těchto lodí bylo postaveno před válkou a při jejím vypuknutí část z nich sloužila v Atlantiku.

Na tomto bojišti však nakonec zůstala pouze Tuscaloosa (CA-37), zatímco další křižníky se posléze přesunuly posílit Pacifické loďstvo (v jehož sestavě již zbylé sesterské lodě působily). Hned v průběhu roku 1942 se tyto křižníky zúčastnily řady těžkých bitev. Na počátku bojů o Guadalcanal došlo během jediné noční bitvy (u ostrova Savo) k tragické ztrátě hned tří plavidel uvedené třídy (Astoria CA-34, Quincy CA-39, Vincennes CA-44). Zbylé lodě (New Orleans CA-32, Minneapolis CA-36, San Francisco CA-38) se však v dalších bojích osvědčily a úspěšně přežily vážná poškození z dalších nočních bitev u Guadalcanalu. V následujících letech pak spolehlivě sloužily při doprovodu svazů letadlových lodí a při podpoře vyloďovacích operací. Po válce byly vyřazeny ze služby a rozebrány.

Technické parametry křižníků třídy New Orleans vypadaly následovně: délka 179,2 m, šířka 18,8 m, ponor 5,9 m, standardní výtlak 10 136 t, plný výtlak 12 463 t. Hlavní výzbroj představovalo 9 děl ráže 203 mm ve třech trojhlavňových věžích. Doplňovalo je 8 protiletadlových děl ráže 127 mm a větší počet lehkých rychlopalných protiletadlových kanónů, jejichž počet během války průběžně narůstal.

V době bojů o Guadalcanal na podzim 1942 San Francisco neslo 16 hlavní ráže 28 mm (4 čtyřhlavňové komplety) a 12 hlavní ráže 20 mm. Pancéřování bylo silnější než u křižníků předešlých tříd. Lodě nesly též dva katapulty pro čtyři průzkumné hydroplány. Stroje o výkonu 107 000 HP poskytovaly lodím prostřednictvím čtyř lodních šroubů rychlost až 32,7 uzlů.

Charakteristické siluety těchto těžkých křižníků mě zaujaly již v počátcích mého studia námořních bojů v Pacifiku a opakovaně jsem uvažoval stavbě modelu některého z nich. Poprvé když roku 1995 vyšla v časopise ABC monografie křižníku Minneapolis. Podruhé, když jsem v prvních letech nového tisíciletí rozjížděl svoje modelářské aktivity. Přednost však tehdy dostaly jiné předlohy a kapacity mých „loděnic“ nestačily. Potřetí o několik let později v roce 2008, kdy jsem v pražském obchodě s plastikovými modely MPM objevil kit křižníku San Francisco (od Trumpeter). Neodolal jsem a zakoupil jej, i když jsem tušil, že se na něj pro nadbytek jiných modelářských aktivit dostanu nejdříve za několik let.

Od počátku jsem si samozřejmě přál model postavit jako RC plovoucí, nicméně jsem plně nedocenil obtíže s tím spojené. Na první pohled se to nemusí zdát, když je ve stejném měřítku (1 : 350), jako dříve úspěšně postavená Musaši. Jenže mezi obří bitevní lodí a subtilním křižníkem leží obrovská propast. To jsem si naplno uvědomil na jaře 2014, kdy jsem se pustil do předběžné projektové přípravy a začal kalkulovat. Jestliže Musaši poskytovala prostoru i výtlaku nadbytek, štíhlý trup křižníku se naopak ukázal být ještě menší, než jsem si původně představoval a veškeré předchozí obecné úvahy ohledně konfigurace vnitřního vybavení byly shledány jako liché.

První problém nastal s pohonem. Křižníky dané třídy měly čtyři šrouby (obvyklé pro větší plavidla té doby), ale jejich funkční modelové provedení jsem v dané velikosti pro sebe shledal jako stěží proveditelné. Neměl jsem totiž k dispozici ani vhodné mikro elektromotorky pro přímý náhon, ani vhodnou převodovku s rozvodem (viz. Musaši). Smířil jsem se tedy s nemaketovou redukcí na jednošroubou konfiguraci. Tato koncepce mi vydržela několik let. Krátce po zahájení stavby modelu se mi však otázka pohonu rozležela v hlavě a koncem března 2018 jsem náhle dospěl k převratnému rozhodnutí přeci jen zkusit zrealizovat všechny čtyři šrouby jako funkční. K čemuž přispěl fakt, že se mi zrovna podařilo sehnat vhodné miniaturní elektromotorky v GME. Každá hřídel tedy měla být poháněna vlastním motorem napřímo, žádné převody.

Co se týče elektroniky, miniaturní přijímač byl naštěstí po ruce, servo by bylo třeba také co nejmenší, což rovněž neměl být problém. Hlavní starosti mi však způsobil výběr akumulátoru a regulátoru. A to tak velké, že jsem několikrát uvažoval celý projekt vzdát a raději křižník postavit někdy v budoucnu ve větším provedení. Sice jsem objevil dostatečně malý regulátor DSYS MDD4, ovšem to mělo háček v podobě napájení pouze na 1S Li-XX článek, zatímco jsem se zatvrzele držel myšlenky využít do modelu dvoučlánek Li-Ion, co mi zbyl po letadlu. Pro něj jsem vhodný mini regulátor v roce 2014 nenašel, a jelikož to stejně s naléhavostí stavby nevypadalo tak žhavě (zrovna jsem se nacházel uprostřed modelářsky pasivního období a žil především sportem), tak jsem projekt opět na dalších pár let zakonzervoval.

Další posun nastal až o tři roky později, kdy jsem se po víceleté pauze opět rozhýbal k modelářským aktivitám. Zopakoval jsem stavební rozvahu a podrobnější analýza nakonec ukázala, že by uvažované akumulátory byly pro model přes veškerá přání příliš velké a těžké a nezbyde než sáhnout po jiném řešení. Na jaře 2017 jsem definitivně rozhodl otázku zdroje a zakoupil jsem jeden článek Li-Ion, k čemuž přispělo vyřešení otázky nabíjení (dříve jsem nebyl vybavený na 1S Li-XX). Znovu se však objevil problém s regulátorem (na jeden článek by se hodil právě zmíněný DSYS, jenže se mezitím přestal prodávat). Z patové situace mě zachránil kolega Svatopluk Hubáček (SH), který mi na jaře 2018 dodal miniaturní regulátor vlastní konstrukce.

Dalším významným problémem řešeným v roce 2017 byla kamufláž. Nátěr modelu jsem zamýšlel provést převážně štětcem obdobně jako na mých předešlých kitech a preferoval jsem nově vyzkoušené akrylové barvy (viz Royal Oak). Model zachycuje křižník San Francisco v podobě z roku 1942, čemuž kromě původního nepřestavěného můstku a menšího počtu PL zbraní odpovídá rovněž tmavomodrá kamufláž vzoru Measure 21 (vertikální plochy 5-N Navy Blue a horizontální plochy včetně dřevěných palub 20-B Deck Blue).

Stavebnice tohoto křižníku existuje i ve verzi z roku 1944 (ve vícebarevné kamufláži Measure 33), ale já preferoval podobu lodě z období, kdy se zúčastnila těch nejslavnějších námořních bitev. Bonusem je snazší tvorba jednolité kamufláže proti vícebarevné (k problematice kamufláží US Navy viz http://www.shipcamouflage.com). Nicméně shánění správných barevných odstínů se ukázalo jako nečekaný oříšek. Nakonec jsem se na základě jednoho tipu z internetu rozhodl použít Mr.Hobby H54 a H56. Zbytek zbarvení již měl být bez potíží. Na podhladinovou část trupu vyzkoušený sprej Tamiya TS-33, na různé detaily akrylové Tamiya (XF).

Vzhledem k vytíženosti dalšími projekty se stavba naplno rozběhla až koncem března 2018. Zkušenosti z nedávných aktivit však přišly vhod a ušetřil jsem tak nejednu komplikaci a zdržení. Hlavním konstrukčním problémem byla nutnost slepení trupu ze dvou částí (kvůli alternativní možnosti postavit model jako water-line). Provedení spoje mezi horním a spodním dílem (na čáře ponoru) znamenalo choulostivou záležitost, měl jsem obavy z vodotěsnosti. Po dlouhém váhání jsem se rozhodl spoj realizovat silikonem, a to až po kompletaci a nabarvení obou částí trupu. Spodek plus funkční mechanismy jsem ponechal na závěr a nejprve jsem se pustil do sestavování a barvení horní části trupu, paluby a nástaveb.

Pro přístup dovnitř trupu byla opět zvolena koncepce odnímání celé paluby s nástavbami (ve dvou kusech). Stavebnice je poměrně přesná, oba díly paluby na trup pasují dobře a nebyly tedy třeba žádné úpravy. Koncem dubna 2018 bylo dolepeno a dobarveno. Závěrem byl ještě aplikován nátěr matným lakem Vallejo (použité barvy jsou pololesklé, a tak by kamufláž nepůsobila věrohodně).

V průběhu května 2018 byla zahájena konstrukce pohonu. S hřídelemi nastal nečekaný problém. Původně zvolený nerezový drát o průměru 1,6 mm v průchozích otvorech poněkud drhnul. Nakonec jsem použil mosazný drát o průměru 1,5 mm (mírná vůle v trubičkách, protáčí se dostatečně volně bez nadměrného tření). Šrouby o průměru 10 mm jsem vzal z vlastní stavebnice (nejsnazší možnost). Pouzdra hřídelí byla zhotovena z hliníkových trubiček. Jejich přesná instalace byla kritickou operací, která se bohužel neobešla bez větších zásahů (zářezů) do trupu. Pouzdra pro hřídele šroubů i kormidla byla do trupu usazena a utěsněna pomocí epoxidové plastelíny a takto osazená spodní část trupu byla nastříkána barvou.

Během první poloviny června 2018 probíhala vlastní instalace pohonu. Uvnitř trupu byly sestaveny těsnicí komůrky hřídelí (mazání lékařskou vazelínou), dále uložení pro pohonný akumulátor a pro servo kormidla (vše z XPS). Elektromotorky byly na dně trupu přichyceny oboustrannou lepicí páskou (pružné a v případě potřeby snadno rozebíratelné spojení), spojky hřídelí byly vytvořeny z kabelových bužírek. Konfigurace motorů je obdobná jako u strojů na skutečném plavidle (vnější hřídele pohání přední pár, vnitřní zadní pár, dokonce i jejich pozice v trupu se zhruba shodují s pozicemi turbínových sestav skutečných křižníků).

Při prvních testech jsem zjistil, že funkce pohonné soustavy není zcela dokonalá. Miniaturní motorky přeci jen mají trochu problém s překonáním klidového tření při rozběhu. Nicméně po namazání a krátkém záběhu se to dost zlepšilo a zdálo se, že pohon bude fungovat uspokojivě. Nakonec jsem byl za maketové provedení pohonu rád, pohled na čtyři točící se šrouby je prostě fascinující. Jednalo se o můj vůbec první pokus konstrukce vícemotorového pohonu (zvláštní koncepci Arizony nepočítaje). Všechny motory jsou ovládány společně jedním regulátorem, který je připojen konektorem, aby jej bylo případně možné snadno využívat i v dalších modelech.

Závěrem června 2018 se podařilo loď dokončit. Na zadní stožár byla dodatečně doplněna vlajka (obtisk ze stavebnice) a dále bylo instalováno kormidlo. Namísto plastového ze stavebnice jsem zhotovil nové z hliníkového plíšku (osa nerez drát), ze stejného materiálu byla vyrobena také kormidelní páka. Táhlo k servu bylo vytvořeno z mosazného drátu, musí být lehce zalomené, aby prošlo pod sníženou palubou ve středu trupu. Mikroservo řízení bylo usazeno poměrně vpředu, až před akumulátorem (jinde pro něj nezbylo místo). Přirozená pozice pro přijímač se nachází v přídi.

Zkompletovaná loď byla testována ve vaně a během července 2018 následovalo několik zkušebních plaveb. Pohon se přitom jevil jako dostatečně výkonný a kormidlo dostatečně účinné. Rychlost modelu působila maketově a přiměřeně k rychlému křižníku (při maximální rychlosti vzniká výrazný vlnový profil). Manévrovatelnost byla velmi dobrá a poloměr zatáčky malý. Drobný nedostatek byl zjištěn ohledně zvýšené hlučnosti. Ačkoli byl použit pohon napřímo, tak je bzučení motorků zřejmě zesilováno rezonancí plastového trupu. Stále je však efekt znatelně lepší než při aplikaci převodovky.

Bohužel však došlo na moje původní obavy ohledně stability. S nasazenými nástavbami byla loď labilní, z náklonu se nechtěla narovnávat. V takovém stavu by byla každá plavba hazardem (značné riziko převrácení). Přitom výraznější dovážení nebylo možné (trup ponořen po horní okraj vodorysky). Bylo to vůbec poprvé, co jsem se ve své lodně stavitelské praxi setkal s takovými potížemi. Kombinace štíhlého trupu křižníku a příliš vysokých a hmotných nástaveb je přirozeně problematická (však i řada skutečných druhoválečných křižníků měla potíže právě se stabilitou).

Řešení kritického problému jsem nalezl v podobě přídavné zátěže pod trupem přichycené magnetem. Jako provizorium jsem využil nerezové matice, následek v podobě zvýšení ponoru o několik mm šlo ještě akceptovat. Slabinou však zůstává potřeba hlídat dostatečnou hloubku pod kýlem. Poté se již stabilita jevila OK a model při dalších plavbách jezdil bezpečně i při nejprudších obratech v plné rychlosti a úspěšně přečkal i náhlé větrné poryvy.

V následujících dvou sezónách jsem ještě podnikl dodatečné úpravy v podobě výměny pohonného akumulátoru a výroby sofistikovanějšího přívěsného balastu. Původní článek Li-Ion (velikost 18650) byl nahrazen malým (velikost 14430) o poloviční hmotnosti (úspora výtlaku cca 20 g). Kapacita původního zdroje byla beztak silně předimenzovaná a dle zkušenosti pro běžné jízdy postačuje i nižší kapacita menšího článku.

Nové provedení balastu představuje jednoduchá konstrukce z hliníkového plechu, na které je zavěšeno 10 g rybářské olůvko (zalité v epoxidu). Součástí závaží je neodymový magnet zajišťující pevné ukotvení pod trup. Tvar horní desky přípravku kopíruje zakřivení dna trupu, a tak zabraňuje nechtěnému posouvání či otáčení balastu (nešvary původní zátěže z matic). Kombinací obou opatření se podařilo mírně snížit ponor a dostat hladinu do správné pozice na horní okraj vodorysky při současném zachování stability. Přídavné závaží zavěšené pod trupem je však každopádně pouhým východiskem z nouze a vždy lépe, pokud se stabilitu lodního modelu podaří vyřešit běžným způsobem. Nicméně mám nyní vyzkoušené funkční řešení pro případ, že bych se v budoucnu někdy setkal s obdobným problémem.

Stavbu křižníku San Francisco jsem tedy po všech peripetiích dovedl k úspěšnému konci a moje Musaši tak po letech dostala souputníka z pacifického bojiště. Jelikož ve stejném měřítku (1 : 350) existuje slušná nabídka modelů válečných lodí obou světových konfliktů, je pravděpodobné, že po některém z nich časem opět sáhnu. Nicméně to není nejvyšší prioritou.

Aktuální výzvou je naopak konečně postavit nějakou větší loď nabízející majestátnější dojem na hladině a schopnou bezpečné plavby i za náročnějších podmínek. Při její konstrukci pak bude třeba řešit zase jiné technické problémy než u malých plastikových kitů. Co je však univerzálně platné a neměnné, že při volbě vhodné předlohy budou jistě patřit mezi významné kandidáty další z mých oblíbených plavidel účastnících se bitev 2. světové války v Pacifiku.

Pro MoNaKo PetrP