NIK – EPP model pro začátečníky

Kolegům z Klubu Namolo! jsem znám jako lodní modelář se zvláštní zálibou v historických válečných lodích. Kromě lodí

jsou však již od dětství mojí velkou vášní rovněž letadla, jak jinak než historická vojenská. Jako kluk jsem s modelařinou

začínal kromě vystřihovánek z časopisu ABC právě slepováním plastikových stavebnic letadel. Už tehdy mně ale lákaly modely

funkční. V této oblasti jsem se však nikdy nedostal dál než k sestrojení pár jednoduchých házedel a ke stavebnici gumáčku

Komár. RC modely pro mně dlouhou dobu znamenaly sci-fi.

Během střední a vysoké školy jsem těžiště svého zájmu přesunul k PC hrám včetně leteckých

simulátorů. Jejich prostřednictvím jsem si mohl alespoň virtuálně vyzkoušet pilotáž válečných stíhaček a letecké

souboje. Mezitím prodělala modelářská technika prudký rozvoj. Ten v posledních letech zašel již tak daleko, že jsou

v modelářských obchodech za přijatelné ceny k dispozici hotové modely se vším potřebným příslušenstvím (RC sety). Jestliže

ještě v relativně nedávné minulosti platilo, že letecké modelářství je vysoce odbornou záležitostí týkající se relativně

malého okruhu lidí, dnes již se dá s trochou nadsázky říct, že zkusit létat může prakticky každý. Zmíněná „modelářská

revoluce“ zpřístupnila toto krásné hobby širším vrstvám zájemců a i pro mně znamenala doslova požehnání.

Během posledních let došlo rovněž ke zlepšení mé finanční situace, a tak se pro mě konečně stal vstup do oblasti RC

modelů reálnou možností. Když jsem se před pár roky po několikaleté pauze vracel k aktivní modelařině, vrhl jsem se

inspirován obsahem Monaka nejprve na lodě. Brzy však mělo dojít i na letadla. V té době se totiž začaly na

pultech modelářských obchodů objevovat první RC sety letadel. V létě 2003 jsem už neodolal a jedno takové

letadélko (Piper Cub) si pořídil. O svých zkušenostech s tímto modelem jsem následně napsal článek, který se

objevil na Monaku. Dlouholetý sen se mi tedy splnil, avšak pouze částečně, neboť zmiňované letadélko nemělo zrovna nejlepší

provozní vlastnosti. Po první sezóně jsem usoudil, že pokud si budu chtít v budoucnu pořádně zalétat, bude to chtít

zainvestovat do kvalitnějšího vybavení. Pořízení lepšího letadla jsem však odložil až napřesrok, protože na další sezónu jsem

chystal svou první náročnější loď (úprava plastikové stavebnice bitevní lodi Musaši na RC) a realizaci obou záměrů najednou

bych nezvládal časově a především finančně. Když jsem na jaře 2004 pořizoval svou první RC soupravu, bral jsem při

rozhodování v úvahu i její budoucí použití pro ovládání modelů letadel. Poté jsem se začal postupně zabývat pátráním po

vhodném modelu, který by uspokojil moje potřeby.

Jak už jsem naznačil, předmětem mého zájmu jsou vojenská letadla obou světových konfliktů. Mým cílem je

jednou vlastnit nějakou malou stíhačku či bombardér a časem třeba vyzkoušet i letecké souboje, shazování imitací pum a

podobné vylomeniny. Akrobaty, větroně, vrtulníky ani další specializované kategorie leteckých modelů mně příliš neoslovují,

lákají mně především polomakety historických válečných strojů. Něco takového ovšem nejde ihned, je třeba uvažovat

realisticky a pro začátek si klást méně náročné cíle. Podobu s historickým vzorem je nutné zpočátku oželet a začít nejprve

s nějakým jednoduchým cvičným letadlem, naučit se na něm pilotáž leteckého modelu a pak teprve zkoušet něco náročnějšího.

Představy v jaké oblasti bych se chtěl pohybovat byly celkem jasné a vyplývaly z mých preferencí, možností a dalších

praktických omezení. Jednoduše a stručně řečeno: potřebuji model, jehož pořízení nestojí celé jmění, s kterým lze létat

prakticky kdekoli (třeba na louce za domem a ne se s ním tahat někam daleko na modelářské letiště), který lze snadno

postavit, nezabere příliš místa při skladování i přepravě, v provozu leccos vydrží a bude dobře ovladatelný (pro začátečníka

obzvlášť důležitá vlastnost).

Z takových požadavků plyne, že mi pro svou relativní nenáročnost jednoznačně vyhovuje kategorie malých

elektroletů (Slow-Fly). Jedná se o relativně novou a rychle se vyvíjející kategorii leteckých modelů, které se

zvlášť týká rychlý technický vývoj posledních let. Modely větších rozměrů jsou pořád dost náročné a jejich praktický provoz

příliš komplikovaný, tedy nic pro mně. Podobně i pohon spalovacím motorem mně příliš neláká, jelikož se mi jeví příliš

složitý na obsluhu a údržbu. Zato elektropohon mně dokázal nadchnout. Dnes jsou již jeho výkony v důsledku

příchodu nových technologií na takové úrovni, že pro menší modely elektromotor představuje zcela plnohodnotný a přitom

relativně nenáročný druh pohonu. Velký zlom v historii pohonu leteckých modelů elektřinou nastal s použitím nových typů

akumulátorů na bázi lithia (Li-Ion, Li-Pol), které jsou lehčí, než starší druhy (Ni-Cd, Ni-MH). Obdobný skok

znamenala aplikace střídavých (bezkomutátorových) elektromotorů, výkonnějších než klasické stejnosměrné.

Donedávna komplikovala větší rozšíření uvedených novinek jejich vyšší cena ve srovnání se staršími druhy zařízení,

v nejnovější době však již i toto přestává platit a vývoj bude jistě dále pokračovat.

Technické novinky zasáhly i vlastní konstrukci leteckých modelů v níž došlo k rozšíření nových materiálů. V kategorii

malých elektroletů to znamená širokou aplikaci plastů, z nichž nejvýznamnějšími jsou extrudovaný polystyren

(EPS) a extrudovaný polypropylen (EPP). Klasická konstrukce (balzová kostra a papírový potah) je sice krásná na pohled, ale

dost obtížná a pracná na stavbu. Přitom však stačí s takovým modelem jednou havarovat a veškerá námaha přijde nazmar. Není

tedy divu, že si nové materiály rychle získaly značnou popularitu a rozšíření. Zejména pro cvičné začátečnické modely se díky

své vysoké mechanické odolnosti ukázal být velmi vhodný EPP. Jeho hrubý povrch má navíc blahodárný vliv na letové vlastnosti

z něj zhotovených modelů, a tak se prosazuje tam, kde účelnost má větší prioritu než estetika. Když jsem se s tímto

materiálem seznámil, usoudil jsem, že to bude pro můj plánovaný model přesně to pravé.

Dále bylo důležité rozhodnout, zda se pokoušet o vlastní konstrukci, nebo zvolit stavebnici. Letecké modely

mají velkou výhodu proti lodním, že dnes v této oblasti existuje široký výběr stavebnic všech možných typů a kategorií a

každý, kdo z nějakého důvodu nemůže nebo nechce stavět od nuly, má možnost najít v nabídce to co potřebuje. Stavba modelu

pouze podle plánu má určitě něco do sebe a časem bych si to taky rád vyzkoušel. V případě prvního cvičného modelu jsem se

však rozhodl vsadit na jistotu a pořízením stavebnice si ušetřit čas, námahu a riziko zbytečných potíží. Když jsem měl

v tomto jasno, zbývalo už jen nějakou vhodnou stavebnici vybrat.

Někdy koncem roku 2004 jsem objevil na internetových stránkách Libora Mašíka http://www.lm-model.cz stavebnici RC modelu letadla pro začátečníky z EPP

pojmenovaného NIK. Model se mi ihned zalíbil a díky své koncepci prakticky přesně zapadl do mých představ.

Nenápadný hornoplošník jednoduchých účelných tvarů z mnou preferovaného materiálu, odnímací křídlo připevněné gumou (výhodné

pro skladování a přepravu), řízená směrovka a výškovka, nenáročný pohon motorem třídy 280. Něco takového

jsem přesně hledal. Než jsem se však stal šťastným majitelem jednoho exempláře, uplynulo ještě dost času. V době objevu jsem

totiž pobýval na stáži v Německu a po návratu domů na jaře 2005 jsem zas musel začít řešit problémy ohledně ukončování mého

pobytu na VŠ a shánění zaměstnání. To všechno mi odčerpávalo dost času a energie, a tak se stalo, že za celý předloňský rok

jsem toho v modelařině příliš nevykonal. Místo toho, abych hned na jaře pořídil model, rychle ho zprovoznil a začal létat,

jsem zdlouhavě přemýšlel nad tím, jaké vybavení do plánovaného letadla pořídit a váhal, jestli opravdu zkusit zmíněného NIKa,

nebo by bylo přeci jen vhodnější něco jiného. Podobně koncipovaných letadélek se dá totiž najít více a kromě toho někteří

zkušenější modeláři doporučují pro začátek spíše model typu samokřídlo, než klasické letadlo, takže bylo o čem přemýšlet.

V létě 2005 jsem se konečně přiměl začít pro plánovaný model shánět výbavu. V modelářských prodejnách jsem zakoupil

regulátor TEMA Supra 8, dvě miniserva MS–22 a pohonný akumulátor 2-článek Li-Pol

E-Tec 1100 mAh 8C. Pro nabíjení akumulátoru bylo ještě třeba pořídit vhodnou nabíječku. Jelikož jsem nechtěl příliš

investovat do něčeho sofistikovanějšího, zvolil jsem jednoduchou a finančně nenáročnou konstrukci od Miloše

Zajíce http://www.zajic.cz. Protože se

v elektronice příliš nevyznám a nezvládnul bych si jí sám postavit, vděčím za její vlastnictví ochotě Lukáše

Burdy. Moje nabíječka umožňuje nabíjet dvoučlánky i tříčlánky (počet článků se volí přepínačem) a koncové napětí je

nastaveno na 4,1 V na článek, aby bylo možno bez změny parametrů nabíjet i Li-Ion a Li-Pol se více šetřily.

Jelikož zatím hodlám nabíjet výhradně doma, potřeboval jsem k nabíječce ještě síťový zdroj. Nějaký vhodný jsem na doporučení

pořídil v prodejně s elektrosoučástkami. Jelikož použité akumulátory nemají vyveden servisní konektor a bylo by pro mě dost

obtížné ho dodělávat, nabíjím jednoduše bez omezovače. Bezpečnost při nabíjení si musím ohlídat a pokud jde o životnost, tak

vzhledem k malé intenzitě používání akumulátory pravděpodobněji odejdou dříve stářím, než nešetrným používáním. Do budoucna

mám stejně v úmyslu orientovat se spíš na akumulátory typu Li-Ion pro jejich vyšší životnost, mechanickou odolnost a

nenáročný provoz (nejsou třeba servisní konektory, hlídání napětí na jednotlivých článcích v sadě a podobné otravnosti).

Poněkud vyšší hmotnost považuji pouze za drobný nedostatek.

Teprve ke konci léta 2005 jsem se definitivně rozhodl pro NIKa a objednal si ho. Po pár týdnech mi stavebnice

v pořádku došla. Bohužel už bylo pro ten rok pozdě. Začínal podzim a jelikož jsem v té době měl spoustu jiných starostí a

příznivé počasí bylo už stejně pryč, tak jsem se stavbou příliš nespěchal s tím, že během zimy dám model v klidu dohromady,

aby byl připraven pro novou sezónu. Koncem října jsem zahájil první práce. Nejdůležitější z nich bylo sestavení pohonné

jednotky. Tu jsem si objednal společně s modelem. Zvolil jsem základní konfiguraci představovanou elektromotorem MIG

280 Racing, převodovkou 1:4,2 a třílistou vrtulí FSK (komplet P/U 281 - 3 od firmy

Hořejší model). S výkonnějším pohonem počítám až do dalších modelů.

Na sestavení pohonné jednotky nebylo celkem nic složitého, asi největší potíž byla se zkrácením hřídele

elektromotoru, aby šel plně zasunout do převodovky. Protože nemám lepší nástrojové vybavení, hřídelku jsem jednoduše upiloval

pilníčkem přičemž motor jsem měl během této operace zakrytý, aby se dovnitř nedostaly kovové piliny. K motoru jsem dále

připájel odrušovací kondenzátory a regulátor. Sice jsem napřed uvažoval o připojení motoru k regulátoru přes konektory, abych

ho mohl snadno odpojovat a používat i jinde, ale pak jsem na základě informací od zkušenějších usoudil, že by to byla

zbytečná komplikace a kdybych v budoucnu přeci jen potřeboval sdílet pohon s dalším modelem, tak bude lepší přemontovat

rovnou celou pohonnou jednotku a ne jen samotný regl. Dále jsem musel vyřešit připojení akumulátoru k regulátoru. Zvolil jsem

konektory typu Tamiya mini přestože jsou mi známy jejich nevýhody. Nesnažil jsem se nesmyslně šetřit, sáhnul

jsem po nich spíš kvůli větší blbovzdornosti (nemožné přepólování) a snadnější aplikaci (měl jsem obavy, že bych nezvládnul

lepší konektory správně připájet k vodičům). Konektory zatím v modelu fungují bez potíží a vzhledem k relativně nízkým

provozním proudům jsou snad adekvátní. Je mi však jasné, že když budu chtít v budoucnu letadlo s výkonnějším pohonem, tak se

použití kvalitnějších konektorů typu kolík – zdířka neubráním. Použitý regulátor nemá vypínač a zapíná/vypíná se pouze

připojením/odpojením pohonného akumulátoru.

Během podzimu a zimy jsem ve stavbě pomalu pokračoval přičemž hlavní část práce na modelu a jeho dokončení jsem

provedl o předloňských Vánocích. Akorát nastavení a zalétání modelu jsem nechal až na jaro, na lepší počasí. Stavba proběhla

celkem snadno a bez větších problémů, jak se na začátečnický model sluší a patří. Při sestavování jsem se držel

návodu přiloženého na CD. Ten hodnotím vcelku dobře, zvlášť jeho vybavenost názornými fotografiemi, akorát

v některých bodech se mi zdál poněkud méně podrobný, než bych čekal u modelu určeného pro naprosté začátečníky. Sám jsem si

vždycky nějak poradil i když třeba ne zrovna optimálně, člověk který v životě ještě vůbec nic nestavěl by však mohl

v některých momentech trochu tápat.

Při stavbě jsem si vystačil s pár základními nástroji a potřebami. Lepil jsem převážně PU lepidlem

(z modelářské prodejny, podobné PUREXU). Vzhledem k tomu, že model je stavebnice, nebylo s jeho stavbou příliš práce. Všechny

součásti byly již připraveny a tak šlo pouze o to vše sestavit dohromady a instalovat pohon, elektroniku a další vybavení.

Začal jsem trupem. Abych si usnadnil práci a vyhnul se riziku chyby, nechal jsem si již od výrobce zalepit motorovou přepážku

z překližky ve správné poloze (vyosení motoru). Dále bylo třeba přilepit podvozek, ostruhu, přední část kabiny s vydlabaným

prostorem pro regl, vyříznout drážky pro bovdeny ovládání kormidel a instalovat boční okna kabiny za nimiž se skrývá prostor

pro vnitřní výbavu. Okna jsou odnímací aby byl umožněn přístup dovnitř a proti samovolnému vypadnutí jsou zajištěna gumičkou.

Ocasní plochy nejsou na rozdíl od zbytku modelu z EPP, ale z EPS desek tloušťky 5

mm. Při jejich lepení na trup jsem měl trochu potíž s dodržením jejich správné polohy (kolmo na trup a navzájem),

snad jsem to příliš nepokazil. Předtím ještě bylo potřeba odříznout pohyblivé plošky. Ty jsou zavěšeny pomocí lepicí pásky a

páky pro táhla ovládání jsou z překližky. Křídlo bylo dodáno ve dvou kusech, které bylo třeba slepit v požadovaném vzepětí.

Křídlo je řešeno jako odnímací, k trupu je připoutáno gumovou smyčkou. Ta se upevňuje za dřevěné kolíky vetknuté do horní

části trupu. Aby guma svým tahem netrhala odtokovou hranu, je prostřední část křídla vzadu zpevněna kouskem překližky.

Pro zkompletování modelu bylo potřeba instalovat veškerou výbavu nutnou pro oživení modelu. Pohonná jednotka

je přišroubována k motorové přepážce, přičemž regl se nachází v dutině pod přední částí kabiny a jeho konektory jsou

protaženy dozadu do kabiny. Serva jsou usazena ve výřezech na dně kabiny, kde drží pouze třením a pružností materiálu.

Táhla kormidel jsou připevněna k pákám serv pomocí stavitelných koncovek (blimpů). Místo

pro přijímač je na stropě kabiny. Akumulátor je uložen ve stojaté poloze ve výřezu ve spodní části trupu a jeho konektor

zasahuje do kabiny, kde se spojuje s konektorem reglu. Polohu akumulátoru jsem později musel ještě měnit kvůli problémům

s těžištěm (viz. dále). S barevným provedením modelu jsem si nedělal těžkou hlavu a pouze jsem si trošku pohrál s černým

lihovým fixem. Tím jsem vybarvil kabinu, jak jsem viděl na fotkách v návodu, a aby model působil aspoň trochu nápaditě a

originálně, vylepšil jsem jeho vzhled několika pruhy na křídlech, trupu a ocasních plochách. Nakonec jsem ještě model

vyztužil nalepením několika pruhů skelné lepicí pásky (zejména náběžné hrany křídla a ocasních ploch).

Stavbu modelu se mi tedy podařilo dovést do úspěšného konce, i když jsem se drobným nedostatkům samozřejmě nevyhnul.

Žádný ale není natolik závažný, aby dílo zcela znehodnocoval. Stavba modelu mi trvala celkem asi 20 hodin, tedy nic zvlášť

náročného. Trochu horší je to po finanční stránce. Celkový přibližný rozpočet modelu pro přehled uvádím v tabulce:

Položka					Cena (Kč)
Stavebnice včetně pohonné jednotky	1600
Regulátor				 680
Servo 2 ks				 600
Akumulátor				 400
Nabíječka včetně síťového zdroje cca 	 500
Přijímač s krystalem			 820
Ostatní drobné potřeby cca 		 200
--------------------------------------------
Celkem cca 				4800

Vysílač nepočítám, protože ho již vlastním, začátečník bez RC vybavení však musí vzít v úvahu i tuto položku. Naopak člověk,

který už nějakou dobu modelaří, může doma najít kromě RC soupravy a nabíječky i další komponenty z předchozích doslouživších

modelů, a tak si ušetřit řadu investic. Také dost záleží na tom, jaké vybavení se použije. Stejný model se dá postavit

v ekonomické i kvalitně vybavené variantě a rozdíl nákladů je pak značný. Nedá se tedy jednoduše zobecňovat a každý rozpočet

modelu bývá vždycky individuální. Leckterému začátečníkovi a potenciálnímu zájemci o RC modely se může výsledná cena zdát

pořád příliš vysoká. Takové pocity dobře chápu, neboť sám jsem donedávna jako student disponoval pouze omezeným přísunem

financí. Bohužel modelářství (a nejen to) je dnes (nejen finančně) náročný koníček. Přitom náklady na malý elektrolet jsou

pořád ještě dost skromné ve srovnání s jinými kategoriemi modelů (hlavně vrtulníky a obři). Kdo si chce vyzkoušet RC letadlo

a přitom si nemůže dovolit příliš utratit, má dnes na výběr ze široké nabídky hotových RC kompletů, jejichž ceny začínají již

pod 3000 Kč. Přitom dnes prodávané RC komplety jsou přeci jen kvalitnější než můj Piper, který byl jedním

z průkopníků této kategorie na našem trhu. Přesto se nyní kloním spíše k názoru, že lepší je zainvestovat trochu více

prostředků a místo poloviční hračky pořídit plnohodnotný model a kvalitnější elektronické vybavení. Je však osobní

záležitostí každého, jak se rozhodne, na co má a hlavně také co od modelu očekává.

Hotový model jsem ještě musel osadit přijímačem. Nejprve jsem nouzově instaloval Graupner

R-700, který jinak používám v lodích. Po prvních vzletech jsem však pořídil přijímač menší a lehčí (Hitec

HFS-05MS), více se hodící do tohoto typu modelu. Přijímač je uchycen kouskem suchého zipu na stropě kabiny, aby ho

šlo snadno vyjmout a použít v jiném modelu. Anténa je vedena po boku trupu v zářezu pro bovden směrovky, na několika místech

je přichycena kouskem lepící pásky a konec je vyveden za ocasní plochy, aby mohl za letu volně vlát.

Dále bylo třeba model naprogramovat na vysílači a vyladit potřebná nastavení. Při tom se naplno projevuje výhoda

počítačových rádií, s jejichž pomocí jsou zmíněné činnosti mnohem snazší a pohodlnější. U NIKa se jednalo

prakticky jen o seřízení ovládání vodorovné a svislé ocasní plochy. Nejprve bylo třeba otočit smysl výchylek u výškovky

(funkce reverz serva) a dále vhodně doladit středové polohy serv (funkce subtrim). Po prvních testech ve vzduchu se ukázala

nutnost razantně omezit výchylky kormidel (funkce nastavení dráhy serva), jelikož řízení bylo příliš citlivé a navíc směrovka

při plné výchylce doleva narážela do ovládací páky výškovky (chyba při stavbě). Dvojí a exponenciální výchylky jsem zatím

nepoužil. Hmotnost modelu připraveného k letu činí cca 330 g, což je v rozmezí udávaném

výrobcem, ale přesto je trochu znát, že by nějaký ten gram dolů rozhodně neuškodil. Domnívám se, že při stavbě jsem to

z nezkušenosti poněkud přehnal s aplikací lepidla a na výsledné hmotnosti se to projevilo. V provozu je třeba počítat

s občasnými haváriemi a při opravách jejich následků model lepidlem dále ztěžkne. Pokud bych v budoucnu použil těžší baterky,

tak to rovněž bude mít na letové výkony neblahý vliv. Nějakou rezervu však letadlo stále má a u cvičného modelu není slabý

pohon vada, ale normální vlastnost. Nepočítám, že bych se s NIKem pokoušel vyvádět nějaké divočejší obraty, to počká až do

budoucna na nějaký svižnější model.

Loni na jaře jsem se konečně chystal na létání, ale počasí dlouho nepřálo, a tak jsem svůj první vzlet s

NIKEM uskutečnil až začátkem května. První zkoušky dopadly úspěšně, model letí a nepadá, dá se ovládat a

celkem poslouchá. Vyskytly se jen drobné komplikace běžné pro zálet každého modelu (vytrimování a úprava těžiště). Pro

zkušeného leteckého modeláře obvykle nepředstavuje zalétání a seřízení modelu žádný zvláštní problém, já však zkušenosti

s modely letadel teprve sbírám, a tak jsem se s tím trápím trochu víc. Když jsem NIKA dostal poprvé do vzduchu, zjistil jsem,

že má tendenci se vzpínat a houpe se. Napřed jsem zkoušel negativní efekt eliminovat trimem výškovky, ale nestačilo to. Dále

jsem testoval, zda je správně vyosený motor, ale zde se zdroj problému nepotvrdil. Chyba se tedy nejspíš skrývá v poloze

těžiště. Sice jsem baterky instaloval do pozice podle návodu a polohu těžiště testoval, ale pouhé vyvažování prstech není

přirozeně kdovíjak přesné. Model je tedy zřejmě těžký na ocas, přičemž důvodem nejspíš bude nadměrná aplikace lepidla při

osazování ocasních ploch a ostruhy. Problém jsem zkoušel řešit posunem baterky dopředu a zdálo se, že tato operace má

pozitivní efekt. Nicméně mám pocit, že to stále ještě není optimální a budu si muset s uložením akumulátorů ještě pohrát. To

samé platí i pro další nastavení modelu.

Kromě zmíněných potíží je provoz modelu bez problémů. Už jsem s ním sice zažil pár drobných havárií,

ale letadlo vždycky přežilo bez úhony, nejvýše s drobnými šrámy. Přeci jen je znát, že model je dostatečně hodný, létá skoro

sám a při řízení leccos odpustí. Moje pilotní umění už taky není úplně na nule, i když je mi jasné, že nelze podléhat

předčasnému uspokojení a k dosažení dostatečné úrovně pilotáže mně ještě čeká spousta tréninku. S modelem létám doma na

vesnici na louce, kde je klid a nikdo neruší ani mně, ani můj vysílač. Protože nemám k dispozici vhodnou pevnou plochu, tak

startuji hodem z ruky a přistávám prostým dosednutím do trávy. S trochou fantazie by se tomu snad dalo říkat přistání na tři

body, mnohdy ale pokus o přistání končí díky pevnému podvozku a vrtuli postavením na nos, nebo i úplným převrácením na záda.

Modelu to ale neškodí a já si z toho problém taky nedělám.

Poněkud omezující je v našem větrném klimatickém pásu fakt, že model vyžaduje bezvětří nebo maximálně jen mírný

vánek, to ale není u této kategorie modelů nic zvláštního a těžko lze od něj čekat větší odolnost proti větru. Nejlepší je

asi chodit létat navečer, kdy už se vítr obvykle uklidní. Kapacita akumulátoru je dostatečná a při citlivé práci s plynem lze

model udržet ve vzduchu až půl hodiny. K ovládání modelu používám svou RC soupravu Graupner mc-12 pořízenou

před necelými třemi roky. Počítačovou soupravu jsem tehdy kupoval s ohledem na plánované využití rovněž pro letadla (v praxi

jsem nakonec zjistil, že různé vymoženosti počítačových rádií najdou vděčné uplatnění i u lodí). Rádio pultového typu jsem

zas zvolil s ohledem na lodě, abych měl možnost si v budoucnu doplnit a nakonfigurovat další ovladače podle svých

specifických potřeb. Na vysílači používám mod 2 - plyn a případně směrovka vlevo, výškovka a křidélka (v případě modelu bez

křidélek směrovka) vpravo, přestože je mi známo, že v našich končinách má převahu mod 1. Řízení podle modu 2 mi subjektivně

přijde intuitivnější a snazší a i když jsem skutečné letadlo nikdy nepilotoval, jsem na obdobný způsob rozložení ovladačů

zvyklý z hraní leteckých simulátorů na PC (nikoli modelářské ale stíhačky z 1. a 2. sv.v.). Plyn vlevo na zoubkách navíc

požaduji kvůli lodím (vlevo ovládání pohonu, vpravo kormidla). Pokud jde o styl držení vysílače, moje rádio je sice určené

pro pult, ale já ho používám pouze držené v ruce a zavěšené na popruhu. U lodí to není žádný problém, u nenáročného letadla

jako NIK se to tak dá rovněž uspokojivě provozovat, ale už trošku cítím, že při řízení něčeho živějšího bych mohl mít určité

potíže s citlivostí a přesností ovládání. Pultové ovládání se mi sice dříve příliš nezdálo, ale dnes již to tak striktně

nevidím a možná časem dojde na to, že pult přeci jen vyzkouším.

Model jsem si v uplynulém roce bohužel neužil tak, jak bych si přál. Kvůli permanentnímu nedostatku času, vrtochům počasí a

taky kvůli vlastní lenosti jsem se k létání dostal tak desetkrát za sezónu, tedy nic moc (s loděma to mám podobně). Na podzim

jsem letadlo uklidil do sklepa přezimovat a i když řada modelářů díky letošní mírné zimě létala i v posledních měsících, já

jsem se o nic takového nepokoušel a pouze vyčkával příchodu jara. Až nyní jsem po delší přestávce poslal NIKa opět do

vzduchu. Doufám, že se mi s ním letos podaří zalétat podstatně víc než loni a že se mi tak konečně podaří dosáhnout vytčený

cíl – naučit se základy pilotáže RC modelu tak, abych mohl začít pomýšlet na nějaké náročnější letadélko.

Obrázková galerie

Petr Plát