HMS Royal Oak – kapesní bitevní loď číslo tři

Na podzim 2007 jsem se opětovně zabýval otázkou stavby mini RC lodního modelu. Hlavním kandidátem v té době byla již delší čas vystřihovánka Arizony a měl jsem za sebou dva neúspěšné pokusy o stavbu jejího trupu. Zvažoval jsem tedy, zda by nebylo efektivnější namísto papírového modelu využít dle vzoru Musaši některou z plastikových stavebnic. Nicméně při průzkumu kitů dostupných na trhu jsem neobjevil nic, co by přesně splnilo moje požadavky. Potřeboval jsem se pokud možno co nejlépe strefit do proporcí Arizony, která mi pro daný záměr přišla optimální, jenže najít vhodnou loď (nejlépe bitevní kvůli zavalitějšímu trupu, který by pojmul plánované vybavení) v měřítku kolem 1 : 400 až 1 : 450, se ukázalo jako obtížnější, než jsem čekal (většina plastikových stavebnic válečných lodí se vyrábí v měřítkách 1 : 350 a 1 : 700, něco z toho je navíc pouze water-line). Dále cena, do mini modelu jsem nechtěl příliš investovat (Arizona by byla zadarmo). Jednoho nadějného kandidáta jsem však přeci jen našel v pražské prodejně MPM, jednalo se o bitevní loď Royal Oak od českého výrobce KOPRO. Cena na kit velmi příjemná (několik stovek), dle měřítka to vypadalo na parametry velmi blízké Arizoně, tak jsem se rozhodl stavebnici vyzkoušet.

Doma mě však při podrobnějším prozkoumání čekalo zklamání. Nešlo ani tak o podprůměrnou kvalitu zpracování. Hrubší provedení bylo prostě v souladu s cenou a pro zamýšlené využití (jednoduchý RC plovoucí model bez maketových ambicí) zcela postačující.

Zásadní problém však tkvěl ve faktu, že měřítko udané na krabici neodpovídá realitě. Hned na první pohled byl trup nějak podezřele malý, a když jsem jej přeměřil a porovnal s daty skutečné lodi, vyšlo mi měřítko jako 1 : 500, nikoli 1 : 450. Což znamenalo, že se plánované vybavení do trupu nevejde a stavebnice je pro zamýšlený účel nepoužitelná. Tak jsem jí odložil a obrátil své myšlenky zpátky k Arizoně, kterou jsem o rok později vážně rozestavěl a na podzim 2017 po víceleté pauze dokončil: https://www.mo-na-ko.cz/clanky/arizona-bitevni-lod-do-kapsy-podruhe-1-dil

Během její dostavby se objevila idea rozšířit mou kapesní bitevní flotilu o další jednotku a zprovoznit rovněž Royal Oak. Ta sice nepatří zrovna mezi moje srdeční záležitosti, ale každá bitevní loď se počítá a škoda nechat ležet zakoupenou stavebnici ladem.

Bitevní lodi třídy Royal Sovereign patří mezi méně známá historická válečná plavidla. Přitom představovaly vyvrcholení klasické britské prvoválečné konstrukční školy. Na rozdíl od předcházející třídy Queen Elisabeth se však jejich rychlost nevymykala standardu doby vzniku. Kvůli tomuto handicapu byly lodě méně perspektivní a nedosáhly proslulosti svých předchůdkyň. Během 1. světové války se pouze Royal Oak a Revenge stihly zúčastnit bitvy u Jutska. V meziválečném období lodě neprodělaly žádnou zásadní modernizaci a během 2. světové války se uplatnily pouze v druholiniové službě. Royal Oak byla potopena hned na počátku války německou ponorkou U-47 přímo na základně Scapa Flow (její vrak tam dodnes leží).

Ostatní lodě byly vyřazeny a rozebrány krátce po válce. Technické parametry: délka 189,3 m, šířka 30,9 m, ponor 9,4 m, standardní výtlak 27 970 t, plný výtlak 31 160 t, čtyři lodní šrouby, rychlost 22 uzlů. Hlavní výzbroj představovalo 8 děl ráže 381 mm ve čtyřech dvouhlavňových věžích, pomocná výzbroj se skládala ze 14 (později 12) děl ráže 152 mm a několika protiletadlových děl (původně 76 mm, později 102 mm, během 2. světové války též lehká PL výzbroj).

Ke stavbě modelu jsem přistoupil zcela pragmaticky, žádné zbytečné náklady, vše co nejjednodušší. Koncepce vychází z pojetí samotné stavebnice. Tedy trup plastová skořepina a odnímací kompletní paluba s nástavbami. Neřešil jsem žádné sofistikované těsnění ani jiné opatření proti potopení. Mini model je v každém případě určen pouze k ježdění za příznivých podmínek a v blízkosti břehu. Systém pohonu a řízení jsem na rozdíl od Arizony zvolil klasický. Důvodem byla mimo jiné možnost ovládání modelu pomocí jednoduchého vysílače, co mi zbyl z RC setu letadla, zatímco komplikovanější pohonný systém Arizony vyžaduje použití programovatelného vysílače (mixy apod. nastavení). Pohon tedy jeden elektromotor, k jeho ovládání poslouží pouze servozesilovač (v případě laciného modelu, který vypluje pouze svátečně, nemá smysl extra investovat a řešit plnohodnotný regulátor). Jeden (nemaketový) šroub je poháněn pomocí hadičkové spojky. S ovládáním kormidla (laciným mikroservem) by tentokrát neměl být navzdory miniaturním rozměrům větší problém díky koncepci modelu (odnímací celá paluba) a předloze (širší proporce zádi).

Jako zdroj byl nakonec zvolen jeden článek Li-Ion, klasickou přijímačovou baterii (4S Ni-XX) nebylo možné použít vzhledem k hmotnosti a velikosti. Samotná stavba (zahájena koncem října 2017) šla poměrně rychle od ruky. Model je přeci jen poměrně jednoduchý a obsahuje relativně málo částí. Jediná větší potíž nastala s trupem, který je slepen ze dvou polovin. Paluba (rovněž ze dvou částí) na trupu bohužel neseděla, tak bylo třeba jeho horní okraj rozšířit pomocí vzpěr (zbytky rámečků ze stavebnice). Dále se ukázalo trochu pracnější vytvořit průchod pro hřídel šroubu. Pouzdra hřídelí šroubu a kormidla byla zhotovena z kovových trubiček.

Důležitým úkolem při stavbě plastikového modelu bylo tradičně jeho vybarvení. V daném případě jsem nesledoval přesnou maketovost a nezkoumal podrobně podklady a přesné odstíny. Jednoduše jsem se chtěl přidržet klasického schématu (šedý trup a nástavby, tmavě červená pod čarou ponoru, žlutohnědá dřevěná paluba), které je pro taková plavidla typické. Na rozdíl od Musaši (kterou jsem před lety natíral syntetickými Hubrolkami) jsem se nyní rozhodl otestovat modelářské akrylové barvy Tamiya. Práce s nimi je pro mě v mnohém příjemnější (vodou ředitelné, rychle schnou), ale mají i slabší stránky (hůře se aplikují štětcem, obvykle třeba více vrstev). Nedokonalosti nátěru však tolik neřeším, jelikož stavím modely pro plavbu, nikoli pro pozorování ve vitríně.

Horší je to s odstíny. Sice nemám ambice na precizní makety, ale přeci jen by výsledek měl působit věrohodně a bez zásadních chyb. Bohužel jsem zjistil, že výběr odstínů je v akrylátech horší než u Humbrolek a také nepříjemné, že reálná barva mnohdy plně neodpovídá odstínu na víčku, tedy nutno trochu zkoumat a experimentovat. Hlavním problémem se stalo zbarvení trupu pod čarou ponoru. To je klíčová věc společná většině válečných lodí. Chybou je jasně červená, reálná barva by měla být více tmavá až hnědočervená. Příslušný odstín v návodech ke stavebnicím (Tamiya XF-9, Mr. Hobby H17) je však na můj vkus příliš hnědý.

Do míchání vlastního odstínu se mi ovšem nechtělo. Nakonec jsem našel řešení v podobě barvy ve spreji (Tamiya TS-33). Ty sice nepreferuji a konzervativně dávám přednost natírání štětcem, ale určité výhody mají. Konečně jsem našel vyhovující odstín, ale zas se vyskytly komplikace s aplikací. Kombinovat různé typy barev bez vyzkoušení se nevyplácí, a tak se přihodilo, že mi nastříkaná barva naleptala původně natřenou vodovou, bylo třeba trup oškrábat a přestříkat.

Nakonec byl ale výsledek vcelku uspokojivý a draze vykoupené zkušenosti přijdou vhod při stavbě příštích modelů, na jejichž kvalitě provedení mi bude záležet více. Šedá použitá na trup a nástavby (XF-53) je sice tmavší než na víčku, ale jinak OK. Dále byla doplněna černá vodoryska. Palubu jsem natřel žlutohnědou XF-78. Realistické znázornění dřevěné paluby je každopádně oříšek. V daném případě jsem se však spokojil s méně dokonalým provedením.

Po sestavení a vybarvení modelu přišla řada na to hlavní, na instalaci funkčních mechanismů, a tedy vlastní přerod na RC model. Těsnicí komůrka hřídele byla zhotovena z odřezků XPS, ze stejného materiálu bylo vytvořeno uložení akumulátoru. Na něm je použit BEC (JST) konektor (můj nově zvolený standard pro malé modely), který je kompatibilní se servokonektorem a lze jej tedy připojit do přijímače bez redukce. Pro pohon byl zvolen malý plochý elektromotorek (velikost 2025) z domácích zásob.

Servozesilovač v roli regulátoru byl získán z nejlevnějšího mikroserva a spolu se zpětnovazebním potenciometrem ponechán v části původní krabičky. Mikroservo pro ovládání kormidla bylo umístěno hned před pohon. Vše uchyceno na dně trupu oboustrannou lepicí páskou. Hřídel šroubu byla zhotovena z mosazného drátu, šroub samotný z kousku tenkého hliníkového plechu. Hřídel má vůči trupu značný sklon, aby měl šroub pod zádí dost místa.

Největší potíže nastaly s kormidlem. Přes původní optimismus to nešlo úplně hladce, přeci jen místa v modelu není nazbyt, a navíc překážely instalované vzpěry. Samotné kormidlo bylo vyrobeno ze stejného plechu jako šroub, rovněž tak páka kormidla. Osa kormidla a táhlo jsou z kancelářských sponek. Po instalaci všeho vybavení ještě zbyla rezerva výtlaku pro dovážení olůvky. Na úplný závěr byly pro vylepšení vzhledu doplněny imitace přechodů hlavní do dělových věží (kousky ventilkové hadičky).

S příchodem jara se Royal Oak dočkala své první zkušební plavby. Výsledek byl pozitivní, kromě obvyklých drobností (dovážení, dotrimování), nebyla zjištěna žádná větší závada. Dovnitř nezatéká, loďka je dostatečně stabilní a obratná. Rychlost je akorát, přitom ani při plném chodu vpřed i vzad nejde voda přes palubu. Určité nedostatky jsou daní za zvolenou koncepci (přecitlivělé ovládání pohonu kvůli servozesilovači v roli regulátoru, směrová nestabilita při couvání vlivem pohonu jedním šroubem) a byly předem akceptovány v zájmu jednoduché konstrukce a nízkých nákladů.

Největším nedostatkem modelu je tak jeho miniaturní velikost předurčující loďku k provozu výhradně na klidné hladině. Přitom si však vede dobře a působí jako pravá bitevní loď, i když pouze „kapesní“. Obecně se o loďce dá říct to samé jako o Arizoně. Sebemenší vlnky modelu nesvědčí a jakmile jde voda přes palubu, snadno nateče dovnitř a hrozí namočení elektroniky. Nemá tedy smysl pokoušet osud v náročnějších podmínkách, do nich mám či budu mít jiné lodě.

Během června 2018 byly provedeny finální úpravy. Na zadní stožár jsem dodatečně doplnil čnělku a vlajku (obtisk ze stavebnice na průhledné lepicí pásce, zavěšeno na tenkém vlasci). Poslední věc, kterou bylo třeba udělat, představoval přepravní box. Proti minulým zvyklostem, kdy jsem pro své modely zhotovoval krabice na míru z papírové vlnité lepenky, jsem jako novinku vyzkoušel sestavit bednu z XPS. Základ je kvůli tuhosti ze silnějších desek, zbytek stěn z tenčího bílého „Extruporu“.

Zatímco dříve jsem používal otvírací víko a horní přístup, nyní jsem zvolil přístup ze strany prostřednictvím odklápěcí boční stěny. V létě 2019 byly provedeny zatím poslední úpravy v podobě výměny pohonného akumulátoru. Původní článek Li-Ion (velikost 18650) byl nahrazen malým (velikost 14430) o poloviční hmotnosti. Benefitem je mírné snížení ponoru, přičemž rezerva stability zůstává dostatečná. Vzhledem k výše uvedenému se totiž počítá každý milimetr boků nad hladinou.

S výsledkem stavby jsem byl tedy spokojen, model splnil očekávání a stal se dalším platným členem mojí miniaturní válečné flotily. Jistě se nejedná o mou poslední malou lodičku. Od dokončení Royal Oak jsem již několik nových postavil a další jsou v plánu. Danou kategorii lodních modelů však do budoucna nevidím jako svou jedinou a hlavní orientaci. Řadu let již naopak toužím po nějakém lodním modelu větších rozměrů, a právě tímto směrem hodlám do budoucna napřít hlavní úsilí. Také v této oblasti již bylo od dokončení Royal Oak leccos podniknuto, avšak k naplnění plánovaných cílů mi stále zbývá vykonat spoustu práce.

Nespornou výhodou plastikových kitů je hotový či značně prefabrikovaný trup a spousta drobných detailů nástaveb, což obrovsky šetří čas a práci. Mají však také zásadní nevýhodu v podobě limitované velikosti. Ze stavebnic mých oblíbených velkých válečných lodí je na tom v daném ohledu lépe spíše jen měřítko 1 : 200. Kde však bohužel není zrovna velký výběr a ceny nejsou zrovna přívětivé.

Přirozeným řešením je potom stavba modelu vlastními silami od základů, klasicky podle plánu, případně s využitím jiné vhodné předlohy (papírové vystřihovánky apod.). Kdy je možné si zvolit velikost dle potřeby a vše si udělat podle sebe. Do budoucna bych se tedy rád vydal rovněž tímto směrem a věřím, že se mi jednoho dne podaří spustit na vodu nějakou plnohodnotnou, nikoli už pouze kapesní bitevní loď.

Pro MoNaKo PetrP