Ahoj, jsem lama a jsem 3D pozitivní
I když jsem především lodní modelář, zajímají mě i projekty spjaté s námořní tematikou a lodní dopravou obecně. Proto jsem se pustil do zajímavé výzvy: postavit reálně vypadající útes s funkčním majákem. Kombinují se zde různé pracovní postupy, práce s polystyrenem, papírová stavebnice, elektronika, 3D tisk a také stavba dioramat. Stavbu jsem začal s následující vizí – na vodní hladině bude ke dnu zakotven útes a na něm bude funkční maják. Nic složitého, že. Ale od vize k realitě vede celkem dlouhá cesta.
Se stavbou útesu jsem začal poslepováním zbytků polystyrenu ze stavby modelových přístavů. Po několikaletém útlumu jsem se k práci vrátil, ale torzo vypadalo spíše jako kvádr, což nebylo příliš přírodní. Tak jsem vzal ostrý nůž a pustil se do útesu velmi razantně. Výsledek už je lepší, avšak bystrý pozorovatel tam stále uvidí zbytky kvádru.
Další opracování mělo vytvořit strukturu skály. Velmi se mi líbí skládané vápencové vrstvy na Barrandovské skále, zkusil jsem tedy vytvořit podobnou strukturu. Na internetu je mnoho rad železničních modelářů, jak podobného typu skály dosáhnout. Ostrým zlamovacím nožem jsem nařezal vrstvy a pak jsem začal vyškubávat kousíčky. Vzniknou tak různě pokroucené a zvětralé sedimentované (vápencové) vrstvy, plošiny a dutiny. Výsledek vypadá poměrně realisticky.
Následující barvení pak mělo zdůraznit bílo šedo černé hrany a zlomy větrem ošlehaného vápence. Zde se mi příliš nedařilo a musím uznat, že bílé vápencové stěny v Doveru to rozhodně nejsou. Naopak se mi podařila rozlámaná žula nebo vyvřelé erodované vrstvy čediče.
K jedné stěně pak ještě došlo na vybudování malého zásobovacího mola a stezky k majáku. Zde už jsem mohl použít i 3D tisk a obložení mola i schody do nejprudšího kopce jsou tisknuté. Nakonec proběhla ještě aplikace trávy pomocí metody flokování. Na internetu jsou úžasné články, jak takto vytvářejí velmi hezkou trávu železniční modeláři. Modelovou trávu jsem aplikoval kromě velkých ploch také na různé plošinky na hranách útesu. Celý útes to velice oživilo a dodalo na autentičnosti.
Následovala stavba majáku. Maják samotný je stavebnice německého majáku Dornbusch z Baltského moře. Sice sedí místo útesu na oblém pahorku na ostrově Hiddensee, ale snad mi to prominete. Jedná se o papírovou stavebnici, u které se nasazení ve vnějším prostředí nepředpokládalo. Stejně tak bylo třeba provést mnoho úprav celé stavby pro zabudování funkčního osvětlení.
Stavebnice je z laserem řezaných kartonových dílů různých tlouštěk. Až na několik kiksů do sebe díly pasují dobře. Nicméně stavební návod je spíše kontraproduktivní a na můj vkus dost zmatený. A některé díly v něm chybí. Ve stavebnici jsou přiloženy i akrylové barvy, avšak jejich kvalita je z pohledu modelářského spíše nevhodná, má mizernou kryvost. Doporučuji sáhnout po osvědčených značkách.
Nejprve se slepí kostra, jako lepidlo jsem použil disperzní lepidlo skupiny D3, které vydrží i ve vlhkém prostředí. Potom jsem kostru (a postupně i další díly v průběhu stavby) pořádně prolakoval naředěným nitrolakem. Když kostra dostatečně držela, vyřízl jsem vnitřní části kostry tak, aby středem majáku mohla procházet kartonová trubka o vnitřním průměru 30 mm, kde bude uschována elektronika.
Když byla vyřešena kostra, došlo na lepení opláštění. Opět lepidlem D3. Pak náležitě prolakovat, z vnější i vnitřní strany. Zajímalo by mě, jak bude celé impregnování fungovat v reálném prostředí. Maják se sice koupat ve vodě nebude, ale nějaká voda se na něj dostat může.
Následuje barvení spodní části majáku a výstavba místnosti s lampou. Celá špička věže je velmi křehká, je složená z velkých oken. Jsou vyřezána z tenkého kartonu a musí se dávat opravdu pozor, aby se papírové rámy nezdeformovaly. Po slepení přišlo na řadu opět lakování a poté barvení. Nabarvenou kostru místnosti s lampou majáku pak stačí zasklít a přilepit ke zbytku věže.
První pokusy o co nejjednodušší elektroniku byly postaveny na LED diodách se zabudovaným blikajícím obvodem, ale i když jsou LED ze stejné série, stejně po pár bliknutích se jejich frekvence rozhází, takže si každá LED bliká, jak chce. Proto jsem radši zvolil elektronickou stavebnici blikátka a běžné (neblikající) LED. Rozhodně to je správná cesta.
Modelová lampa majáku je nahrazena soustavou bílých LED, slepených ve třech řadách do pěticípé hvězdy. LED diody jsou pak připojeny k elektrickému obvodu – stavebnici jednoduchého blikače. K napájení slouží malá alkalická 6V baterie. Nemám ambice vymýšlet programovatelný modul, který bliká přesně podle předlohy. Naopak, čím jednodušší, tím lépe.
Stavebnice majáku předpokládá zasklení místnosti s lampou pomocí čiré fólie. Avšak jak jsem již psal, lampa majáku je ze tří nad sebou lepených LED a když svítí, tak přes čiré zasklení jsou samostatné LED dobře viditelné. Proto jsme dali na MoNaKu hlavy dohromady a SH vymyslel difuzní fólie – vrstvy ze starých LCD. Tyto fólie mají v displejích monitorů zajistit rovnoměrné rozptýlení podsvícení displeje. Mnoho starších monitorů již rozebral a poslal mně pár difuzních fólií (díky!) na vyzkoušení. Vybral jsem tu nejvhodnější, která dostatečně rozptyluje světlo a zároveň jej příliš nepohlcuje. Efekt jednolitého světla z lampy díky tomu vypadá velmi dobře.
Maják je tímto stavebně hotov, teď jak jej nabarvit. Originál je bílý, s červenou špičkou. Takto strohé barevné provedení se mně osobně moc nelíbilo, a proto jsem se odchýlil od předlohy a na maják přidal dva široké červené pruhy. Nakonec jsem maják přelakoval matným lakem ve spreji.
Maják se na útes přidělává pomocí bajonetového zámku na základové desce těla majáku, na stejném místě je i vypínání obvodu blikače. Přidělání na místo je tak velmi jednoduché, osvědčené (použil jsem jej i na jiných místech) a drží. Útes také obsahuje zespodu dva kotevní body, hlavně z důvodu, aby se samovolně neotáčel a držel směr. Ostatně minimálně dvoubodové kotvení je důležité, protože útes má přibližné rozměry 40 x 50 cm. Jeho rotace kolem osy vlivem větru, vln či nárazem neopatrného plavidla by nevypadala dobře. Dohromady i s útesem lampa majáku svítí zhruba ve výšce 60 cm nad úrovní hladiny, takže to rozhodně bude výrazný prvek na našich lodních srazech.
První praktické nasazení a zároveň představení bylo ostrou zkouškou, jak bude celý model držet na hladině, kde jsou jeho slabá místa. Osobně jsem se bál toho, že množství zátěže pro ukotvení bude příliš veliké a útes se zanoří pod hladinu více, než bylo plánováno. V praxi tomu bylo jinak, zátěže bylo málo, a hlavně systém dvou kotevních bodů s jednou společnou protiváhou se neukázal jako dobré (a úsporné) řešení. Jedna část útesu se více nořila do vody, takže při dalším nasazení bude mít každý kotvící bod svoji vlastní protiváhu.
Také se u vody objevily dotazy, zda maják vlastně svítí, protože při pozdním odpoledni ještě bylo příliš mnoho okolního světla, aby byly lampy majáku vidět. S přicházející tmou pak už světlo bylo vidět velmi dobře. Za úvahu stojí, zda přepracovat elektroniku, aby LED diody svítily více (pracovní napětí je nižší, než je limit LED). Jak to tak bývá na srazech, útes zažil i poťouchlé šťouchnutí od remorkéru, a i toto přežil bez úhony.
Rozhodně útes. Zvolil bych větší plochu polystyrénu, abych mohl vyřezat volnější tvar. Dobrou variantou by mohlo být inspirovat se nějakým reálným útesem, aby výsledný tvar nebyl příliš geometrický. Zde jsem se příliš omezil zbytkovým poslepovaným materiálem a spoje mezi zbytky jsou stále patrné.
Určitě bych také zkusil jiné kombinace barev k dosažení vápencového odstínu. Ohledně barev majáku, zde jsem spokojen.
Na zvážení je také vytvoření nové základové desky, která je ze spodní strany přišroubovaná k objektu majáku a obsahuje bajonetový zámek a vypínač osvětlení. Současná varianta je papírová, originálně z kartonu. Má místy tendencí se kroutit, vhodná náhrada by mohla být z laminátu či plastové desky.
Podle praktických zkoušek tedy je pár drobností na vylepšení, avšak ve výsledku se celá stavba podařila. Na vodě je dostatečně stabilní a za šera světlo viditelné, což je u plovoucího majáku žádoucí. Co postavíme příště?
Pro MoNaKo Dejv